Teorii o tom, jak dětem oznámit, že mají celiakii a jak se chovat, jsem shrnula v úvodním článku k tomuto miniseriálu.
Jak jste dětem oznámili, že nemůžou jíst lepek?
Šárka: Na rovinu. Já v tom nevidím konec světa…prostě je to dieta a ta se dá držet. Jsou na světě horší onemocnění. Navíc dceři byly jen 4 roky, ona nikdy neochutnala hamburger z Mekáče…znala jen rohlík. A vlastně si ani nepamatuje, jak rohlík chutná. Já prostě dětem vysvětluju, že když se nemoc dá řešit dietou, je to ta lepší varianta.
Martina: Toho mladšího jsme si vzali stranou a vysvětlili mu, že bude muset jíst jiné věci než ostatní. Řekli jsme mu, že má „nemoc“, ale není to nic hrozného…že jen musí jíst jinak a všechno se mu zlepší a nebude tak unavený. Udělali jsme to ale radikálně, ze dne na den, hned, jak přišly výsledky krve. Prostě ten den už nedostal rohlík…U staršího syna to naopak bylo horší. Bylo mu už 7 a věděl, čeho se vzdává a uvědomoval si, jak bude omezený. Ten to obrečel opravdu hodně. Navíc se to stalo před jeho narozeninami a on se bál, že přijde o dort. Musela jsem ho uklidnit, že dort upeču bezlepkový. Starší syn se s tím smiřoval opravdu dlouho…ne na dny, ale měsíce.
Obrečely to děti?
Šárka: Dcera nebrečela, byla na to moc malá a ona vlastně ani nechápala dopad toho všeho a o co přichází.
Martina: Mladší syn brečel v ten okamžik, když jsme mu to říkali. Vyrovnal se s tím ale hodně rychle a nevyžadoval jídla, co měli bráchové. Ani nekomentoval, že mu to je líto. Pak brečel ještě dvakrát. Jednou, když jsme mu řekli, že nesmí Brumíky. Slíbila jsem mu ale, že koupíme formičky a budeme je péct. Podruhé brečel, když se dozvěděl, že v dospělosti nebude moct pít pivo :). Obrečel to se slovy, že myslel, že až mu bude 18, tak ochutná pivo. Ale to jsme mu vysvětlili, že pivo existuje i bezlepkové. A řekla jsem mu, že v 18 ho na bezlepkové pivo pozvu.
Řeší děti stále jídlo, které si nemohou dát?
Šárka: Ano, pořád je jí to líto a občas i brečí. Nejhorší jsou dětské oslavy a kolektivy. Ale ona prostě ví, že lepek nesmí, že jí ubližuje, tak si ho nedá. To ale nezmírní její smutek z toho, že všichni okolo ho mohou. Já jí prostě říkám, že si dá něco jiného…vždyť to není konec světa.
Martina: Mladší syn nic neřešil, asi proto, že nevěděl, o co přichází. Ten starší, sedmiletý, naopak velmi dlouho „trpěl“. Když si před ním jeho brácha dal palačinky, vždycky byla scéna a odcházel od stolu nebo z restaurace. Postupně se to ale zlepšuje.
Dáváte si před dětmi lepkové jídlo?
Šárka: My si na to moc nehrajeme. Každý prostě jí, na co má chuť. Někdy máme lepší jídlo my a někdy paradoxně závidí děti jídlo dceři.
Martina: Ze začátku jsme byli opatrnější, dnes už neřešíme. Navíc u nás v rodině je těch bezlepkových vlastně převaha a většinou stejně všichni jíme to samé.
Dělali jste dětem na začátku diety nějaké úlevy?
Šárka: Dcera žádné úlevy neměla. My jsme prostě začali vařit přirozeně bezlepkově – polévky, brambory, rýže, maso…postupně jsme přidávali těstoviny, písmenka do polévky a zkoušeli, co dceři chutná. Do ničeho jsme ji nenutili, ale ona byla vždycky dobrý strávník…žádné úlevy v podobě sušenek se nekonaly.
Martina: Mladší syn neměl problém s žádným jídlem, všechno snědl a všechno mu chutnalo, nepotřeboval tak žádné úlevy. Ten starší naopak na truc nic nechtěl, nemohl „bezlepek“ přijmout, takže prostě protestoval. U staršího jsme teda museli slevit, aby vůbec něco snědl. Sice se to nemá, ale my jsme prostě ze zoufalosti nabízeli alternativy, jen aby něco snědl. Ale bylo to jen ze začátku, kdy jsme mu podstrojovali, nechtěli jsme mu dietu znechutit a nutit ho do něčeho, co mu nechutná. Postupem času se ale srovnal a už to neděláme. Taky už máme vyzkoušeno, co mu chutná a co ne. Jediné, s čím se nedokáže popasovat, jsou palačinky u bráchy na talíři na dovolené (tam mu nemůžu udělat bezlepkové), to stále pobrekává i dnes.
Hlídají si děti dietu samy?
Šárka: Teď, když je dceři 8 let, už ji učím, aby uměla přečíst složení a poradit si sama. A neřešíme nějakou drobnost… když něco sní a není si jistá, nestresuju ji. Výsledky krve má v pořádku, takže je vidět, že dietu drží dobře a funguje. Já se radši smířím s tím, že někde lepek požije, než ji stresovat…dvakrát se nám stalo, že jí bolelo břicho, takže asi snědla něco špatného.
Martina: Ten starší už ví, že nesmí lepek, takže se všude ptá, než si cokoliv vezme. Ve složení se ale ještě moc nevyzná, takže mu stále jídlo hlídají především dospělí. Ten mladší je na posouzení dospělých zatím závislý úplně.
Jak děti reagují, když snědí lepek?
Šárka: Hystericky…většinou to dcera obrečí. Ale co vím, stalo se nám to jen dvakrát – jednou jí omylem dali něco v jídelně. Jednou si kousla do lepkového chleba, který byl v ošatce vedle bezlepkového na oslavě. Snažíme se vysvětlit, že se nic neděje, ale ona má většinou velký stres a obavy.
Martina: Zatím nevím, že by se nám to stalo, takže nemůžu posoudit.
A jak reagovalo okolí?
Šárka: Babička (moje mamka) se naučila bezlepkově vařit a péct, té věřím stoprocentně. Dává pozor i na kontaminaci. Druhá babička bezlepkové výrobky kupuje a neřeší tolik kontaminaci, ale tam není dcera tak často.
Martina: Moje mamka je naprosto skvělá, hned se zaregistrovala do řady skupinek a je to ona, kdo nosí novinky a informace o tom, co je kde v akci a jak péct a vařit. Dokonce z Peru přivezla na vyzkoušení quinou. Vždycky má pro kluky napečeno a navařeno. Tchýně nikdy moc nevařila, takže tam je to jiné. Většinou chce po mě dovézt, co může klukům dát, kupujeme jí těstoviny a polotovary. Ale když je potřeba, umí už zahustit bezlepkovou moukou.
Ve třetím díle seriálu o celiakii a rodině se podíváme na to, jak je to s bezlepkovou stravou ve škole a školce.
Čtěte také:
Díl 4. – Stravování mimo domov, dovolené, tábory a školy v přírodě
